Autoři

TĚLABÁSNÍ

Umělecká skupina, která je kolektivní autorkou zde vystavených děl, sestává z kulhavého tanečního mistra, hyperaktivního matfyzákaa neúspěšného malíře. Vedouce pře o proměnlivých projevech dočasné převahy materialistického a idealistického přístupu k umění,  tito tři nesmíření nespokojenci učinili alchymistický pokus o zhmotnění poetična a současně o prodchnutí nízkého tělesna poezií. Odtud ambiciózní název skupiny  – Těla básní. Svá díla jen tu a tam a s bázní předkládají veřejnosti, aby pak z dálky pozorovali její reakce. Z jejich dosud známých prohlášení: „Většině lidí se naše fotky a texty nelíbí. Nezřídka se rozhorlují nad jejich nemravností, a co víc, bezobsažností. Prý jsou laciné a komerční. Tato kritika se nám jeví jako vcelku oprávněná. Stejně jako je oprávněná kritika mnoha dalších produktů našich kolegů a kolegyň. A jsme odhodláni pokračovat tak dlouho, dokud ještě hloupější, vulgárnější, lacinější (byť předražené) a komerčnější kvaziartefakty neskončí ve výprodejích, a naopak díla oduševnělejší, hlubší a objevnější,  ne-li estetičtější, nedojdou náležitých ocenění. Tralalabum.“

Petr Eiche Doktor

Nejde o titul ani jméno. Není si zcela jist svou existencí, ale pokud  je mezi námi, živí se možná jako novinář, jelikož nemá rád gramatiku. Pravidla podle jeho názoru zbytečně poutají jazyk. Rozmlouvá proto nejraději s maňáskem Arnoštem nejasného původu.

O verše se pokouší od sedmi let. Plazma vznikající v myslích reakcí zvuků nazývaných „slova“ jej, možná naneštěstí, nepřestala fascinovat.

Při psaní nosí hned paruky předsta-vitelů Jamese Bonda, hned na sebe bere podobu popcornu, aby dostál své maximě „vše může být i jinak,
a zase jinak“.

Miloš Tancibudek

Guru sedavé meditace. Velmi zkušený projektový manažer, který dal život mnoha utopiím, včetně výletu na horňácké slavnosti v doudlebském kroji, konfuze verbuňku a čardáše v pražských tanečních, či zavedení alternativní, nepravidelné tam-tamové časomíry na Smíchově.

Má rád oranžovou barvu a chvíle, kdy podobně zbarvená mlha topí Vltavu. Jako umělec ale využívá převážně jen šest tisíc tři sta osmnáct odstínů šedé. Tato výrazová přísnost až strohost by mohla vést k podezření z patlalství, avšak jak Mistr praví „dokonalou černou ani bílou nikdo nikdy neviděl“.

Tvoří v některém z jihomoravských krojů. Fotografie je jeho koníčkem od pěti let. Možná od šestnácti. Není si jist.

Jiří Řehořek

Původně laserový malíř a pilot zape-klitých formulí. Než šel do důchodu, býval odborníkem na úsporný pohyb po letištích. Na svých vzdušných toulkách se dlouhými meditacemi v business class dopracoval ke vstře-bání podstaty kocoura ve spánku mistrně lovícího myši. Fotografickou tvorbu však započal odvážnými snímky parních lokomotiv řady 475.

I on nejraději používá dvoubarevné techniky, všechna čísla nad tři jsou podle něho zbytečně matoucí.

Při tvorbě obléká takzvaný křivák, dar od stoletého motorkáře padlého za ideály bezstarostných jízd. Oblíbený kóan tohoto výjimečného tvůrce zní “O víkendech padají lejna déle”.